INBLOK architekti

Smuteční síň Roudnice nad Labem, Tomáš Kocourek, Simona Ledvinková, Martin Řežábek, soutěž 2010

Předchozí stránka

2012

 

2011

 

2010

 

2009

 

2008

 

2007

 

2006

 

2005

Následující stránka
Předchozí stránka
Loučení. Odchod. Jakou roli má hrát architektura v těžkých chvílích člověka? Do jaké míry je schopen vnímat prostor návštěvník, který by tam raději nebyl? Dokáže se na něj soustředit? Může stavba zmírnit zármutek situace? Nechceme vytvářet prostředí, které je tíživé a člověku nepomáhá. Současně je zřejmé, že smuteční síň nemá být apatická k pocitům návštěvníků nebo je rozptylovat. Má být důstojná a klidná. Navrhujeme proto černou skořápku uschovávající bílou obřadní síň, která se po stranách otevírá do tichých zahrad, atrií. Ta jsou od okolního světa oddělena pískovcovou zdí. (Již zvenčí jsme tušili, že něco skrývá a ochraňuje. Pevná kamenná zeď, která se obtáčí kolem podstaty stavby.) V zahradách jsou zasazené listnaté stromy. Pohyb jejich listů považujeme za vhodnou meditační kulisu k obřadu. Lehkost prostoru vyvažuje tíživost atmosféry………

Doksanská cesta uťatá v polích. Najde někdy svou starou trasu? Prozatím jí dáváme smysl novým prostranstvím před smuteční síní a židovským hřbitovem. Okolí hřbitovů je tiché. Slyšíme vánek si pohrávat s korunami stromů. Jak dlouho tento stav zůstane? V jakém kontextu se nová stavba ocitne? Bude zde za pár let ještě klid? Od možného a nepředvídatelného rozvoje západních pozemků cloníme klidné pozemky hřbitovů a smuteční síně komunikací s parkovištěm. Východní část areálu schovaná za výraznou linií pískovcové zdi naopak náleží k hřbitovům. Vlastní stavba pak stojí v přirozeném těžišti a dělí pozemek na další části. Jižní tvoří vstupní prostranství – je zde široká přístupová cesta se stromořadím, lavičky, věčný oheň. Severní nabízí uklidnění po obřadu – je to meditativní zahrada s tiše šumícím hájem. Východní část pozemku přechází do stávající rozvolněné výsadby nového hřbitova. Nové cesty navazují na staré.

Horizontalitu přízemního objektu podtrhuje linka stropní železobetonové desky. Tu drží jednak zděné bloky, jednak dvojice sdružených sloupů. Z jádra stavby, z vnitřní zahrady, vystupuje převýšená černá hmota síně. Konvexní prohnutí štítů dané elipsou je zopakováno v kaneluře delších stěn a podporuje vertikální charakter hlavního objemu. Horní část prostoru pro smuteční hosty není osvětlená, strop se ztrácí v šeru. Naopak prostor nad vystavenou rakví je shora prosvětlen. Podél rakve jsou ve dvou řadách spuštěny svíce ve skleněných nádobách. Příčka pod stropem ukrývá clonu, která se spustí na závěr obřadu. V zadní části síně je empora pro hudebníky přístupná po kruhovém schodišti. Použité materiály mají vazbu na místo. Hlavní zdi jsou z velkých pískovcových kvádrů, materiálu, který je zde domácí. Vrchol síně podobně jako vrcholy okolních sopek je z vulkanických hornin namletých do teracové směsi. Čedič se objevuje i na podlaze vstupních prostor. Podlaha síně je z béžovo-černého teraca a kombinuje barvy čediče a pískovce.

Půdorysně jsou jednotlivé části stavby jasně a jednoduše děleny dle své funkce a významu. Provozní blok odděluje vlastní síň s atrii od parkoviště, je členěn na administrativní část, část pro nejbližší pozůstalé (v místnosti pro vystavení rakve je možné provádět obřady pro minimální počet lidí), a technicko-provozní část, na kterou navazuje hospodářský dvůr. Natočení elipsy v jinak symetrickém uspořádání zvýrazňuje a dělí vstupní prostory pro návštěvníky a pro nejbližší pozůstalé (zde je i denní vchod pro zaměstnance). Směrem k hřbitovům je stavba uvolněnější. Stropní desku drží v rozích dva kubusy – v jednom je příslušenství pro návštěvníky, druhý je tvořen venkovním krytým prostorem, nikou, ve které je možné v klidu spočinout k rozhovorům po obřadu. Prostor lze rovněž využít k venkovnímu obřadu v zahradě.

Následující stránka